Dopadneš jak Duna
Potřeboval jsem na garáži doma udělat fasádu, zateplit při jednom stavbu, tak mi kluci doporučili zedníka. Dunu, Duna z Nové Vsi, ten umí dobře dělat.
„Neboj, kostku lešení mám“, povídá a bafá cigáro, „seženu lidi, to zvládnem“. Dobafal a vytáhl další, potom ještě jedno.
Tak jo.
Postavil jsem lešení, Duna přijel ráno autem, vystoupil, vytáhl cigáro, vykouřil cigáro. Vytáhl další cigáro, vykouřil, típl. Vytáhl další cigáro, vykouřil. Típl. Vytáhl další cigáro. Kouřil, čekal na svého kolegu přijel o 10-15 minut dříve, chodil kolem hulil jedna druhá pátá.
Přijel kolega jeho a začali.
„Vy jich vyhulíte, pane Duna“ povídám já.
„Nejde to“, on na to. „Já jsem se snažil přestat, ale nejde to. I náplastě jsem zkoušel, ale nejde to“.
Bafal, za den vykouřil 40 cigaret.
Jel z Liberce, jel do Nové vsi, malé auto, v autě dým nebylo vidět dovnitř. Za volantem Duna, kolem mlha.
Druhého zedníka měl odněkud z Bílého potoka, jeden zarostlý, druhý zarostlý, jakoby stejní.
Já nevím jak je to možné, ale někteří lidé z určité vesnice jsou si podobní. Jestli tam šukal kámen cihlu nebo neměli elektrický proud nebo tam byl nějaký nadsamec, nejezdil tam autobus, jeden kravín, nevím.
Měl jsem zde kdysi barák, bydlel tam nějaký Jarda Peněženka, to byl simulant, to byl simulant. Na toho nikdo neměl.
Na jaře vyběhl na brigádu, zpotil si záda, ofoukl a potom přes léto jenom ležel a odpočíval. Na podzim vyběhl, ofoukl a zase celou zimu ležel a odpočíval.
Měl jsem tam hromadu břidlice ze střechy shozenou, Jardovi trvalo těch 5-6–8 koleček dva roky nežli ji zlikvidoval.
Ale rád četl Máyovky. Půjčil jsem mu knihu, za den ji přelouskl.
Ležel v posteli, dal si kafe, pivo, cigáro, algenu a bylo mu dobře. Byl to takový simulant, že ani jeho vlastní manželka nepoznala kdy simuluje a kdy ne.
Jeho babička si vzala kdysi nejstaršího z rodu Effernbergrů v Bílém Potoce, v jeho domě se nacházela první kronika obce Bílý Potok, která shořela.
Na půdě byla spousta papírů, ten dům – byl u něho mlýn na kůže, ten Effernbereg byl tuze bohatý člověk, dědilo se zde vždy dědil nejstarší syn a bral vše.
Dokonce zde byl snad i Mozart a hrál zde a složil nějaké noty, ale kde ty noty jsou, asi vyletěly komínem, škoda.( je otázka jestli Jarda nelhal, rád si vymýšlel, ale jeden nikdy neví).
Bohouš byl obrovský mluvka, rád se nechal poslouchat, ostatně z baráku moc nevycházel akorát tak do hospody, když měl peníze a to měl dost málo.
Jednou jsem se vrátil s Honzou ještě tehdy kamarádem nežli jsme se rozešli opilí z hospody a on měl ve sklepě jako pozůstatek koželužny takové ty betonové kádě a v nich nachytané na pytlačenku malé kapříky. Udělal nám je na divoko, ale ti byli,ti byli. Jenom se pili. Tohle uměl dobře.
Kdysi mi řekl, že mi něco ukáže a zašel se mnou do lesů a ukázal mi místo kde je prý schovaný poklad který tam nechali za třicetileté války Švédové když tam tudy prchali. Zavedl mě na to místo a není to někde u křížku dva metry nalevo nebo napravo, u paty domů, u velkého stromu. To místo si pamatuji dodnes.
Ukazoval mi skálu, jak ji musel někdo střelným prachem rozstřelit, prý je ten poklad zavalený skálou, ale já tomu nerozuměl, věřil jsem mu a jestli mi lhal ? To se nikdo už nedozví.
Tenkrát jsem chtěl od něho koupit barák. Domluvili jsme se na částce a on těsně před prodejem povídá, že tam byl nějaký Pražák a dává mu o 10 tisíc víc, věříl jsem mu a připlatil jsem o těch deset víc aby mi dům prodal.
Potom jsem se dozvěděl, že si vymýšlel, nikdo takový nebyl, dokonce poručil manželce, že musí říci, že tam ten Pražák byl, aby dostal o deset tisíc víc.
)
Na baráku jsem dával novou střechu, paní Peněženková nám udělala polívku, takovou zeleninovou, plavali v ní housenky, kluci si toho všimli a přešla jim chuť.
A stejně když jsem ji jednou potkal po létech v obchodním domě kde rovnala zboží, na Bílý Potok nemohla zapomenout se slovy „tak dobře se již nikdy mít nebudu, jako v Potoce“ ???
Jednou Jarda začal opět simulovat a dokonce což bylo nezvyklé, šel a vysral se přede domem na silnici a začal si dělat kafe do popelníku a to se i rodině zdálo podezřelé, protože on dokázal tak simulovat a přesvědčovat, že nikdo nikdy pořádně nevěděl, kdy to je a kdy není pravda. Ale tohle se zdálo rodině podezřelé, tak ho bafli a odvezli do Frýdlantu do nemocnice, tam zjistili, že má nádor v mozku a tuším na plicích, okamžitě ho vzali na sál a operovali. Už se neprobral.
Byl to ostatně silný kuřák a moc toho nepojedl.
Na pohřbu v Libereckém krematoriu mu byli jeho bratr, manželka, dcera s vnučkou, zeťák a já.
Je to trochu málo na to, že žil v jedné malé obci celý život. Žádný soused žádná sousedka.
Ani ten soused přes potok se kterým tak rád popíjel obou dvou oblíbené pivo se na pohřbu neobjevil.
Duna a ten zedník pocházeli ze stejné obce a je zajímavé, že vypadali, zdálo se mi, ať mi prominou, tak trochu jako Jarda Peněženka.
Oba stejný tvar lebky, obdobný plnovous, stejné oči.
„Já mám ucpávání cév“, říkal mi Duna. „Přijdu domů, manželka mi musí udělat škopec s teplou vodou a já si do ní máčím nohy. Jím asi 6 prášků“.
„Tak se na to vyserte, když vám to nedělá dobře“, já na to.
Kroutil hlavou. Že to nejde a musel si zapálit další a další a další.
Jednu cigaretu rozžínal o druhou kterou dusil.
Mladí – náctiletí kluci když jsem je bral na brigádu, tak vystoupili z auta, oči zalepené, rozchrápalí jak rychle na poslední chvíli vylezli z postele, někteří se ještě klepali po chlastu nebo po trávě a každý hned cigáro.
Povídám jim, „Kluci vykašlete se na to, dejte si po ránu kafe, housku se sýrem, a ne cigáro“.
Každý chtěl po ránu kafe a musel mít cigáro.
„Nehulte! Dopadnete jako Duna“.
„Jo dopadne jak Duna šéfe“.
Zedník Surmaj a Zdeněk Jakubů na sebe potom hulákali : „Zdeňku nehul, dopadneš jak Duna !“.
„Jo šéfe, dopadne jak Duna“. Pokyvovali navzájem hlavou a měli z toho děsnou švandu.
Za měsíc na to mi povídá Zdeňka brácha. „Víte co se stalo Dunovi?“
„Měl silný infarkt, našel ho jeho šestiletý kluk prý 20 minut a byl by pryč“.
„Jo jo, kluci nehulte, dopadnete jako Duna“.
Kurva !!! „Zdeňku !!! Míšo!!! Láďo!!! Tomáši!!! Kalasi“!!! „Nehul, dopadneš jak Duna!!“.
Ale vy dopadnete ještě hůř, protože v té doby za 20 let už bude všechno se spoluúčastí.
Přijdete do nemocnice, bude Vám blbě a doktor řekne „Jo pane Grundza, to je infarkt, to se dá léčit jenom operativně ale musíte si počkat máme tady dalších tři sta lidí a nebo si zaplaťte operaci my Vám ji uděláme hnedka, ale stojí sedm set padesát tisíc korun. Máte peníze ?“
„Ty zakroutíš hlavou a řekneš - nemám“.
A doktor ti řekne “Tak to se nedá nic dělat, jděte domů, vemte si mobil k sobě, sedněte si ke kamnům, v klidu si zahulte a až na Vás přijde řada nebo až budete mít peníze tak bude operace“.
A ty – chcípneš.
Duna dostal silný infarkt našel ho jeho syn a zavolali pomoc. Přežil.
Udělali mu bajpás.
Vzal jsem si ho do baráku a ptal jsem se „Tak pane Duna, kolik vlastně vykouříte cigaret denně ?“
„Tak teď už jenom deset“.
„Jo, deset na to jeho malý synek, celou krabičku“.
Duna se odstěhoval do své rodné obce Bílý Potok pod Smrkem.
„Budu bydlet vedle své dcery v baráku“ povídal mi. „Jenom takhle otočím knoflíkem a budu mít teplo“.
Pane Duna,“ povídám mu“ vy byste měl chodit, přestat kouřit a chodit. Jste v důchodu, ráno procházka čtyřicet minut a odpoledne čtyřicet minut a né přemýšlet o tom, že otočíte knoflíkem“.
Duna točil knoflíkem, ale smrti neunikl. Rok na to před vánocemi se mu udělalo špatně. Odvezli ho do nemocnice, kde den před štědrým dnem zemřel.
Ten kdo zná závislost ví – jaké to je. Netřeba slov.