Dovoluji si Váženému a anonymnímu čtenáři
nabídnout k přečtení můj druhý díl knihy.
Díl, který začal vznikat, když jsem se svým oblíbeným
redaktorem panem Miroslavem Hladíkem
seděl nad svými básněmi a konkrétně u
básně :
„Jsou stromy které
mají v těle srdce, většinou stojí u cesty“ ..
A pan redaktor mi
řekl, že jasně vidí nějaký strom v Liberci, který někdo kácel a představil
si moji báseň.
Ale to nebyl ten strom, o kterém já jsem psal, to nebyl on a
proto jsem se rozhodl sepsat krátké povídky k některým mým básním, aby si
laskavý čtenář udělal představu ono : co tím chtěl básník říci.
Doufám, že tím nikoho neomezím.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Připravuji celkové vydání sbírky „Kalendář“ která nebyla se
nikdy neprodávala, třeba někoho zaujme.
A nyní : druhý díl mé knihy :
...Ssmrt..
II.část
H A N I Č K A
Haně
na lůžku
snaží se – rozpoznat ponožku
slavík zpívá
nerozumím ani slovo
doktor se dívá
přinesou mísu sněhobílou
zrcadlo touhy skrz doteky
nerozbijou slzy polibků
začarovaná čísla z monitoru
mají moc být hádankou
v betonovém bunkru
kočka nemůže ven
slzička sluníčka
snad dosvítí až sem
leží klidně mladičká
a prý ležet bude
i několik dlouhých let
H a n i č k a
Je to taková obyčejná ženská, která se chce líbit, z obyčejné dělnické rodiny.
Možná měla trochu smůlu v tom, že se jí otrávil otec a ji vychovával otčín, kterého zrovna moc v lásce neměla a z toho důvodu se jela učit na druhý konec republiky z Liberce do Českých Budějovic, aby se domů dostala tak jednou za tři za čtyři týdny.
Když se vyučila, vzala si kluka, který zrovna dvakrát rychlostí nevynikal, ale snad jim to spolu i fungovalo, mají jednoho kluka. Bydleli s rodiči se svým otčínem v domě. Otčín vyžadoval po zeťákovi nějaké ty práce a jemu se nechtělo, tak se jednou pohádali a zeťák dal otčínovi facku. Smůla. Matka jí prodala střechu nad hlavou a nový majitel jim zpříjemňoval bydlení tak až se museli odstěhovat. Šel čas a její manžel si našel jinou ženskou, s ní se rozvedl, ona přišla o práci, našla jinou, kluk dospěl, konečně si sehnala přítele.
V občance černovláska, ve skutečnosti blondýna na prahu padesátky stále se krášlila u kadeřníka a strojila.
Jednou si na vysokých podpatcích zlomila kotník v jednom obchodním domě a začala s nohou marodit. Dostala léky, bylo jí špatně, počkej počkej ještě ne ještě musím ke kadeřníkovi a potom půjdu k doktorovi a bum najednou se zhroutila a bezvědomí.
Hned se volala záchranka, nedýchala nevím jak dlouho, odvezli ji do nemocnice a tam těžce diagnostikovali : brala prášky kvůli noze a ty se jí křížily s prášky, které brala, aby neotěhotněla ? Embolie. Odumřel jí prý kus mozku. Doktor ji na to neupozornil, nevěděla, neznala.
Tak ji převezli do nemocnice, kam dávají dlouhodobé pacienty s tím, že se snad z toho dostane. Že je silná jak říkal doktor, bojuje, „Hanička bojuje“.
Hanička bojuje už tři roky a leží v nemocnici na severu Čech. Chodí za ní její sestra, která se snaží vyřítit věci, které ona už nikdy nevyřídí a teta která se stále nemůže smířit s tím, že její neteř takhle dopadla. Teta se snaží chodit za Haničkou jednou za tři týdny a píše si to do kalendáře, má strach aby ji jednou její sestra nevyčetla nebo kdokoliv jiný, že se za Haničkou nebyla podívat, že se o ni nikdo nezajímá.
Možná s ní měli hnedka rehabilitovat, možná jí měl někdo říci, že tyhle léky se kříží, možná si ji měla vzít domů její matka.
Hanička už dýchá sama bez přístroje, ale prognóza se nevyplnila i přes tři mozkové mrtvice, které Hanička prodělala. V nemocnici vyměnili doktory a nový doktor jí nechal vyjmout slavíka na dýchání a zázrak ?? Haničce, jako kdyby se nic nestalo, pálí jí to jako zdravému člověku.
Bohužel v nemocnici s ní nerehabilitovali a Haničce ochably svaly.
Už nikdy nebude chodit a nikdy se sama o sebe nepostará. Je to zajatec ve vlastním těle.
Když vysoký tlak – tak vysoký tlak ale k tomu bolest hlavy ? To z tlaku nemáte, to do mé parkety nespadá a starej se ! Kopanec.
Víte, někdy mi to připadá, že jsme v nemocnicích pro doktory a personál jako takový biologický odpad.
Léčí se jenom to - kvůli čemu jste tam přišla. Když porod tak porod ale problémy s tím spojené třeba nadýmání - poraď si sama jak umíš. Kopanec.
Stromy lemující silnici k nádraží
v Raspenavě
táta říkal, že stojí zde snad tři sta let
a pamatují Císaře Pána v kočáře
tudy jak jel
Císař Pán není,
můj táta co vzhlížel k nim
dávno v popel se obrátil
stromy zde stojí
je v nich zakletí i úděl můj
dívat se, přemýšlet, mají úděl poslouchat
snažím se objímat
jejich rozechvění
a mé také
Z básnické sbírky „ Kostička k domovu“
Myslím si, že pro každého z nás je táta pojem a vzor. Pro většinu dobrý pro někoho špatný.
Já na otce vzpomínám rád, byl to inteligentní člověk, který měl své chytré věty a citáty, hodně četl, věnoval se knihám i hudbě, bohužel neměl ty správné lokte a pravděpodobně se i dosti věcí bál a neuměl je hnedka a rychle řešit, problémy v sobě tutlal a nechával vařit.
Měl rád svou matku, o kterou jako jedináček se dost silně staral a mohl se pro každého rozpůlit a rozdat.
Já, protože geny se už namíchaly, jsem podědil nejenom jeho chytrost, ale také zbytečnou ochotu a shovívavost pro chyby druhých a možná nějaký ten jiný gen od předků, který si v chytrosti moc nezakládal.
Ve čtvrté třídě základní školy jsem měl čtyřky a pětky a propadal jsem z matiky a z češtiny, učit se mi nechtělo a moje třídní učitelka paní Čapková z Liberce která vedla kroužek češtiny a také zpěvu, té jsem asi ležel v žaludku, protože i z toho zpívání jsem měl za tři s odřenejma ušima, přišla nejdříve s tím, že mě předělá z leváka na praváka, protože jsem při psaní si mazal řádky od inkoustu a později mě také poslala do psychologicko pedagogické poradny kde si se mnou ta paní co tam byla házela s míčem a probírala různé úkoly a věci.
Můj otec nejdříve nesouhlasil s tím, aby se ze mě stal pravák, někde četl, že děti, které se nutí aby psaly jinou rukou než jsou zvyklé mají potom psychické problémy a také nesouhlasil s vyjádřením paní učitelky abych šel do zvláštní školy .
Jak na to přišla nevím, protože když se tak vracím do své mysli tak jsem si jako – blbec nepřipadal.
A tenkrát můj otec řekl větu, za kterou jsem mu a budu do smrti vděčný :
„Můj syn není žádný hlupák a já ho do zvláštní školy nedám“.
A začal se se mnou učit.
Měli jsme byt v paneláku, klasická kuchyně do elka, umakartové jádro, dveře do koupelny otevřené a tam na takovém umělém háčku visel řemen.
Táta se mnou probíral úkoly z češtiny a z matiky a já s ním trávil většinou odpoledne v kuchyni u stolu pod rozsvícenou lampou a tátu vždycky hrozně naštvalo, když jsem dva tři příklady z matiky spočítal dobře a ten další špatně. To jsem vždycky svým bělmem hlídal tátovu pravačku, která letěla na mou hlavu.
Tak jako vyjmenovaná slova to byla vždycky moje smrt. Specialita paní učitelky byla v tom, že jsme v týdnu psali diktáty a v pátek je rozdala – asi abychom měli hezké víkendy a otec si vždycky v neděli večer vzpomněl „ Vy jste psali diktát viď? Tak mi ho pojď ukázat“.
Modlil jsem se, nežli jsem otevřel sešit na poslední straně kde byl úkol a ještě když se sešity roznášely tak jsem si říkal, no tak snad jsem to napsal dobře, mohlo by to být za tři, když už jsem sešit bral do ruky říkám si aspoň z a čtyři aby doma nebyl mazec, otevřu sešit a jednou jsem dostal pětku s hvězdičkou dvakrát podtrženou.
Ten řemen na umakartovém poutku jsem nenáviděl.
Já jsem tak nerad seděl v kuchyni u stolu se svým tátou, který chtěl, aby ze mě něco bylo, až se mi někde propojily dráty a já jsem se začal učit sám.
Jakmile jsem si zlepšil známky aspoň na trojky, měl jsem klid.
Možná táta měl občas přitlačit a být důslednější, ale to, že mě v té době podržel, mu do smrti nezapomenu.
Bohužel spousta dětí takové štěstí nemá. Vyrůstají v rodinách kde to je jejich rodičům jedno a nebo kde nemají peníze na to dětem dali školy nebo je aspoň přesvědčili, že když nebudou míti žádného vzdělání budou celý život dělat jenom nádeníky.
Zemřel člověk
řekla mi to babička
Dbalý zemřel
pan Dbalý z Hejnic
mně malému klukovi připadal
jako mohykán městečka
zmrzlinu jsem si od něho kupoval
a když jsem dospíval, zdravil ho
my do školy spolu nechodili,
nepracovali ani se nebavili
k mému patřil světu
tak jako patří babička,
najednou zde není,
důstojného dožil se věku
osiřely kočky které měl
dům možná uronil slzu
já možná mohl si,
vzpomenout jiného člověk
ten člověk z Hejnic však, mně asi,
něco říkal, čímsi oslovil, něco dal
Teprve když člověk má vlastní dítě a jede autem a vidí, jak paní učitelky jdou přes ulici s těmi malými lidmi dvou tří čtyř letými a mají nad hlavou červený terč aby zastavily dopravu si člověk s odstupem času uvědomí, že byl také malý člověk a měl své babičky a dědečky a měl své sny a dětské představy a plány.
Babička nás občas v neděli poslala do cukrárny pro zmrzlinu a nebo šla s námi pro zákusky.
V Hejnicích na křižovatce byla cukrárna, kde prodával takový velký člověk mohutný a neměl moc vlasů.
Pamatuji se, že nám vždy dal zmrzlinu do termosky a mi mu zaplatili a šli zpátky k babičce.
Budil dojem velkého hřmotného člověka, kterému se nemůže nic stát který má svůj respekt.
Tak to byl první člověk, o kterém si pamatuji, že zemřel a mě to tenkrát překvapilo.
Svět se začal měnit ale zatím tenkrát jenom pomalu a polehoučku.
Za babičkou chodila taková stará paní babička jí říkala Jaruška.
Jaruška je ještě slečna, říkala babička. Já viděl starou paní a nedokázal pochopit jak je to možné, že ta stará stařenka je slečna když je to vlastně paní.
„Neměla v životě žádného chlapa víš“, na to babička.
Tak jsem to věděl.
Z kopce dolů k Raspenavě bydlela baba Štěrbová. Chodila občas k babičce na kafe. Byla neuvěřitelně tlustá a měla jak už to tak bývá k sobě hubeného chlapa.
„Tak jsem byla u Štěrbových“ babička, „to by jsi nevěřil“ na dědu.
„Ten její jí naložil plný talíř knedlíků, zelí a na to dva velké řízky a ona všechno snědla.
Štěrba seděl vedle, koukal na ni, nic nejedl a povídá : „víš, maminko, já se tak rád na tebe dívám, jak jíš, že ani nemám hlad“.
„Jo Pán Bůh to tak již na světě zařídil, že k chytrému postaví hloupého, k tlustému hubeného a k hezkému ošklivého“.
Jenom toho chudého k bohatému nechce stavět.
Jak je to u Vás ?
Také tam bydlel nějaký pan Svoboda, byl z jednotky ze Skuče, která si jako první mohla rozebrat ty nejlepší baráky v Hejnicích a za babku jakožto váleční zasloužilci. Jeho zeť s ním ve čtyřicetistupňovém vedru natíral plechovou střechu, dostal úžeh – zemřel.
S nějaký Zítko, velký komunista ale jeho vnuk byl postižený. Babička říkala, tak vidíš, pán Bůh ho potrestal a na co mu to všechno je.
Vzpomínky.
Také vzpomínám na lípy, které musely padnout nové škole, měly v průměru přes metr, tenkrát nebyla v povědomí ekologie, nikdo je nelitoval i ta lípa co sázela moje prababička je už na – onom světě, jestli se to tak dá říci.
MONITURI TE SALUTANT
vtisknutý úsměv
máš na kytaře
kde prsty hlásají
pravdu svou
cesta je prach
a v dáli poznání
propracované únavou tvou i ostatních
je bič,
touha šťavnatá
zeď, která zakrývá ti záda
růžičku když trhá
do srdce sahá
bere si tvůj hlas
zvláštní rozpoložení
okamžik smrti na rtech
zábleskem je vzpomínek
pro krátkou i dlouhou chvíli
Z básnické sbírky „Kostička k domovu“
My Češi jsme takový malý národ uprostřed Evropy, taková když se kouknete na mapě myšička, ze které si chce každý ukousnout a ukusuje a jenom by ji proháněl a mlátil.
Ale lidi kteří zde žijí kterým tluče srdce pro naši vlast a pro náš národ ti tady jsou.
Vážím si pana Kryla za jeho písně, za jeho básně vryté do svých písní, za jeho úžasný jazyk a atmosféru, kterou dokazoval jak má rád svou zemi a lid který je ve své podstatě zčásti i proradný a nezaslouží si to, ale, tím nemyslím ty malé dole, kteří ho poslouchají, tím myslím ty nahoře kteří vylítli na bedrech revoluce a pro prachy a slávu nebeskou byli schopni zapomenout, co prožili a z jakých malých poměrů vyrostli.
Vážím si člověka, který zůstal svůj a v jeho básních vidím identitu i těch mých básní slov a skutků kterými procházím.
Kolikrát poslouchám a píši poslouchajíce jeho písně a na podkladě jich spřádám obrazy a nebo jenom tak v autě dělá mi společnost projíždějíce naší krásnou českou krajinou odněkud někam odkudsi kam.
Škoda, že jsem ho nikdy neviděl živého a nemohl s ním mluvit.
Člověk, který byl nejenom básníkem ale který i v realitě viděl, kam se náš národ po revoluci natáčí a hroutí od neutrality tam, kde zapadá slunce.
Člověk kterým těm tam nahoře dokázal říci : vyšli jste ze slámy a hrajete si na boháče, ale bohatí vy nejste, pouze se tak přetvařujete a nakonec stejně dopadnete tam odkud jste vyšli, do slámy“.
Více takových Krylů a Husů a Klausů a Zemanů.
Ta smrtka na pražském orloji
slova mají nenávratnou moc
vyřčena mizí v neznámu
jdou a nejsou pozpátku
v bledě modrém hávu vzdušném
noci utkaných červánků
jako ta smrtka ve pražském biáku
sama ti do hlavy vleze
nemusí být vůbec veliká
Jak jsou přitažliví, jak jsou mocní na tom pódiu, jak jsou nám kolikrát jako vzory a my se v nich vidíme, posloucháme jejich písně v rádiu a koukáme se na ně v televizi.
Kolikrát ani nevíme, o čem mluví.
Občas se objeví video klip, jezdí v drahých autech, předvádí se v drahých oblecích, mají ty nejkrásnější ženské pod sluncem a velké drahé domy a velké drahé dovolené.
A oni si občas troufnou – i na tu smrtku. A mluví a zpívají o ní.
Někdy mi to připadá, že se člověk svou podstatou vysmívá tomu co „nemůže“ přijít.
Pan Jožo Ráž může být rád, že si s ním – jenom pohrála.
Ostatní to štěstí nemají.
Než jsem začal tuto báseň psát, měl tento zpěvák úraz, kde se vyboural na motorce a doktoři bojovali o jeho život.
Spojil jsem si jeho úraz, kdy bojoval o život, jeho píseň a Smrtku na Pražském orloji kterou jsem kdysi viděl, když jsem byl v Praze na výletě a napsal krátkou báseň.
O pohnutkách k ní tam nemusí nic být. Je to – jenom báseň.
Poslední slova Petru Vlčkovi
když přijde smrt znenadání
a chytne mladého člověka
tak jako jestřáb zajíce
svými pařáty drtí a láme
pokaždé zatrnu, nechápu
ptám se proč
ptám se po lidském úkolu
který kdo na tomhle svět
měl, že odešel tak mladý
zemřel mi nájemník
uvolnil byt svůj
já chtěl aby se přestěhoval
jenom o dvě patra výš
a on si to mířil přímo do nebe
ani mi to nechtěl říci
takový hodný kluk
dva bráchy vychoval, vypohlavkoval do života
když jejich matka zemřela
zrovna na MDŽ vylétl z tikotu světla
jako bílá holubice až přímo nahoru
do posledního patra, výše už nemohl
ve fabrice opravoval trysky
a vzduch hlavu si postavil
vichr zadul a jeho
nohama postavil
na dno šrotovacího stroje
co drží kamení ze svářeckého písku
osud si ho vzal po nohách
nechci domyslet jak musel
řvát a naříkat
nežli ze svět odešel
můj strýc aby umřel na strom pro pár ořechů vylézt musel
jak říkala mole babička, když Pán Bůh poručí.
když pán bůh poručí
i do drtičky skočíš
do prdele kdyby ten chlap 38letý
nebyl tak klidný, tak tolerantní
asi bych o něm tohle nenapsal
však vidím ho jak mezi dveřmi
bytu stojí
tak jako vidím jeho matku nemocnou
4 dny předtím nežli zemřela
na posteli sedět a blít poslední
zbytky života
jo, život.
Když zemře starý člověk budiž, ten už tam musel, kolikrát říkáme, my se tolika let nedožijeme, ten měl tuhý kořínek, koukněte se na toho dědka, v kolika letech ještě dokáže jet na kole, štípat dříví, řezat na cirkulárce, ohánět se kosou či s kladivem.
V našem věku umírají i mladí.
Proč ???
Řekne mi někdo proč ?? Proč umírají i ti mladí, lidé kteří nemusejí ??
A navíc lidé, kteří nikomu nic neudělali.
Kdysi jsem řešil jednu neplatičku od SBD Pozemní stavby, byla to alkoholička, měla dva syny, o které se starala. Dva kluky měla v raném věku dva asi o dvacet let déle.
Byla sama, proč, to už se asi nikdy nedozvím.
Dlužila na nájmu, tenkrát jsem ji vyřešil a potom nastěhoval do svého domu.
Ráda kouřila, pila, nějak se tím životem protloukala.
Když jsem jednou zjistil, že půl roku nemá hodiny na plyn, dlužila a už je zima, a já za ní byl, otevřela mi vždycky mezi dveřmi a slíbila ano, ano, dám to do pořádku.
Když potom otevřel její syn, tak jsem se vnutil do bytu.
V bytě, který jsem procházel byly ve dvoj řadě litrové flašky vodky směrem k wc, v kuchyni haldy nevypraného prádla, paní na posteli, stěží seděla, chtěla se napít vody a vzít si prášek a najednou to z ní všechno vylítlo.
„Vy jste nemocná“, povídám jí, „vy se musíte léčit“ a otočil jsem se na kluky“ Proč jste jí nezavolali doktora? Vaše matka umírá a vy s tím nic neděláte?“
Těm klukům mohlo být tak sedmnáct osmnáct let.
„Maminka nechtěla“ pamatuji se.
„Tak s tím ale něco dělejte“, já na to „ ukliďte tady trochu a zavolejte doktora vždyť Vám máma zemře“! seřval jsem je.
Byl jsem zrovna na elektrárně, když zvonil telefon „Tady Vlček“
„Už jste zavolali doktora?“ zeptal jsem se něco v tom smyslu aniž bych ho nechal říci slovo.
„Já nejsem ten Vlček z domu já jsem jejich brácha“, řekl ten Vlček.
„Maminka zemřela“.
„Musím se postarat o své bráchy“, tak se k nim nastěhoval a nevím kolik let tam bydlel, staral se o ně aby chodili řádně do školy a vím, že ti kluci snad byli docela i chytří a potom šli na vejšku.
Ten kluk se o své bráchy vzorově staral. Byl to rybář. Dělal jsem mu smlouvu vždycky na rok a když se měla prodlužovat tak jsem mu říkal, tak nějak ze srandy, že jestli chce prodloužit smlouvu, že by měl dodat nějakou tu rybu, byl to vášnivý rybář.
Jednou přinesl kapra jednou pstruha.
Až tuhle mi manželka povídá „Hele viděla jsem na rybářském svaze vidět parte, jako kdyby zemřel Vlček“. Volám, telefon nedostupný.
Tak ten chlap – nějak ho semlela drtička na kamení v Ostašově, co jsem slyšel a jestli se to spustilo samo, dělal tam od osmnácti let celých let dvacet, někdo říká, že se to samo spustit nemohlo, že mu někdo musel pomoc.
Lidé si vždycky přisadí, ale byl to první člověk, který byl mého věku a už tu není.
Tichý hodný kluk, co dodat. Nic.
46 a 51
Ve slepičárně na dvorku
dostal jsem ránu
slzy skočily mi do tváře
a oči spálily slanou šťávu
můj spolužák ze základky
dostal rakovinu mozku
odešel mlád
čtyřicet šest let - star
mlád
rána jako od profesionála
podlomila se mi kolena
spolu jsme chodili 8 let
do školy, ve vchodě bydlili
znali své problémy osudy
autem dojel domů
a už neotevřel dveře
v tomhletom unaveném světě
otec jeho mi to potvrdil
Luďo víš co se Jardovi stalo ?
rameno mi tiše pohladil
musel odejít stranou
a já zase
ve stejném vchodě
otec mě opustil v padesátém prvém roce
života svého
proč osud spřádá jehly
jako kopyta
v jednom vchodě
spolužák co první otevřel
hřbitov nám ostatním
a bouchlo to, bouchlo blízko
u srdce až to - písklo
Smutné
Spolužáci,
Jdou s námi životem, známe je ze základky, vidíme a sledujeme kam se šli učit, někteří do učení, jiní na školu.
Vzpomeneme si jak jsme spolu měnili gumiky, známky, jak jsme se dívali do bravíček, jak jsme se spolu prali, jak jsme se snažili balit holky, někdo rychleji a úspěšněji, někdo pomaleji.
V tom světě všelijakém jak jeden měl trafiky a koupil si mercedes, jak druhý chytrý dělá šoféra a ty si myslíš, že měl navíc.
Jak další prodával drogerii, chodil s pistolí u boku, měl autodopravu, měl firmu na zemní práce, jak hodně stresů měl, jak kouřil cigaretu od cigarety.
Stres ?? Nepřiměřená zátěž ? ?
V patnácti se to nezdá jsme ještě všichni stejní, i když někteří mají bohaté tatínky, jiní chudé, někteří mají byty, někteří domy, někteří auta – jak je to ale všechno podobné a stejné.
Ve dvaceti už je jasné, ten maká, ten je na škole, ten podniká, ta je již dávno vdaná, tihleti už tady nebydlí, tady ten to je průserář.
Jarda hodně podnikal, hodně kouřil, tak jako jeho otec se rozvedl, takže musel mít dost hodně stresů pod kterými se kroutil a jak jsem zjistil, byl z toho docela vyklepaný, od člověka co s ním kdysi jednal jsem to zjistil.
Ale, že jako první otevře naší třídě tu bránu nebeskou jsem nečekal.
Bydleli jsme v jednom vchodě, já ve druhém patře on v pátým.
Jendou jsem se s ním popral, tekla mu krev, nechtěl jsem mu ublížit, potom jsem kvůli tomu i brečel, já jsem nikdy nebyl až tak statečný.
Já věčně se v domech ryl, věčně v montérkách, tol je můj sváteční oblek.
Jarda kouřil doutníky a potom cigára, asi to nebylo dobré.
Vím, že jsme měli oba problémy s češtinou tuším, že to bylo v páté třídě a zkoušela nás oba před tabulí paní učitelka Kučerová. To byl takový kus pořádné ženské. Já jsem měl tehdy staženou prdel abych nepropadl tak jsem to uměl lépe a paní učitelka nám říkala zdrobnělinami :
„Ták dneska to vypadá, že Zlesáček toho umí více nežli Pecináček“.
Jardo je tě škoda, tys tam jít tak brzo nemusel.
Maruška
Tak jako jahody
roznášela v hospodě půllitry piva
a místo zimy a chladu
úsměv a frťany rumu
„Nečum mladej a pij“
očastovala mě pohledem
co jsem vrhl na její kypré vnady
prsa, zadek a boky
tak jako vinná réva
které jsou spousty na vinici
a černí kosi strakatí špačci
koukají do sebe naládovat sladké hrozny
nohy její měl jsem na svém klíně
zoufale snažil se mimo úsměv
dostat spoustu dalších dobrot
a nikoliv trpkých výjevů
tak jako vánek větru
po pár letech zlobivého času
dozvěděl jsem se o jejím podivném osudu
proč tenkrát my byli dole v obýváku
a nahoře byla prázdná ložnice
nač žena sama životem dva syny vychovává
bojí se dalšího pustit do svého klína
v čase napořád
tak jako korálky
lesk mají stále její oči
nic neubere jim na kráse čas
vzpomínku z mozku nevyžene
ničí hloupá a necitelná slova
samotu v sobě léčí každý zvlášť
před ní se nikdy neschováš
snad jednou, až zemřeš.
P.S.
jedné prima ženské
po které zůstala na zemi bílá díra L.Z.
Máme rádi pivo. Jsme přece Češi.
Máme rádi hospody, šumí to v nich jako v úle opar
cigaretový když se vznáší nad stoly, pěna z půlitru než opadne, ťukot
skleniček a kypré vnady servírek.
V restauraci na Růžku pracovala hezká servírka Maruška,
krev a mlíko, tenkrát už v plných letech,
když jsem bydlel o kus dál, chodil jsem k ní na pivo, vždy navečer
po osmé po deváté po práci kdy jsem si skočil do džbánku pro dvě piva a nežli
je natočil číšník co tam roztáčel půllitry a nosil je mezi hosty, sedl jsem si
a dal si jedno někdy dvě.
Na Marušku byl hezký pohled, jak jsem řekl, krev a mlíko.
Byla sama a občas jsme dali řeč. Jsem taková držka a ona
byla známá mého přítele, byla sama, povídali jsme, něco chtěla, byl jsem i u ní
doma. Daroval jsem ji také verše.
Normální ženská, která vychovala dva kluky. Sama nikdy
nekouřila. V hospodě dělala snad deset patnáct let.
Potom z hospody odešla a krájela zeleninu a ovoce
v zoologické zahradě.
To jsem ji už ztratil ze svého povědomí.
Jednou mi Milan můj kamarád, kterého to byla sestřenice řekl
„Víš o tom, že Maruška zemřela?“
Nevěděl jsem.
„Měla nádor v mozku. Šla na operaci. Operace se
nepodařila“.
„Operace hlavy je vždycky risk nikdy nevíš jak to dopadne.
To doktoři nikdy neodkáží dopředu odhadnout“.
Řekl mi Milan.
Z toho kouře co pasivně dýchala možná.
Dneska už hospody nejsou to, co byly. Lidé jakoby se báli do
nich chodit. Raději pijí doma sami a koukají na televizi a nadávají.
Všechno je tak drahé, alkohol je drahý, ale zatím nám ho
nezakazují, cigarety jsou drahé a zakazují nám kouřit v místech
neodmyslitelně spojených s naším českým bytím.
Lidé si kupují polský tabák a balí si cigarety doma, neví co
tahají do plic.
Jíme potraviny, o jejichž původu nic nevíme a máme vysoký
tlak, poruchy trávení, myšlení, jsme psychicky nevyrovnaní, dostáváme rakoviny
a ptáme se sami sebe – proč ??
Zemřel zedník
Pan Karel Koza !
PAN ZEDNÍK
člověk který toho za život
hodně udělal
doufám, že mi nahlíží
nyní, když píši, přes rameno
práce se nebál
perfektně obkládal koupelny
hrál si s nima
jako by to byla ženská těla
nesvlékal neoblékal
vždy je tak přizdobil
aby se líbily
nechal v prostoru své „já“
své myšlenky poletovat
odešel pracant 69 let
v důchodu vrávoral
o holi chodil
kdybych o něm teď
nenapsal
určitě by se zlobil
říkal mi :
co ten kluk s těma malejma rukama
udělá za práci
zavolala mi paní Kozová
dal jí prý seznam komu má zavolat
a říci :
to čeká nás všechny
- zemřel Karel Koza –
jeden obyčejný a čestný chlap !!
Konec ...
Jak tak jdu tím posraným životem a stárnu, čím dále tím více
se přikláním k jedné pravdivé větě a ta zní :
„Lepší je mi za života dobrý řemeslník nežli špatný doktor!“
Jsem raději, když lidé řeknou pravdu i kdyby je to trochu
bolelo, když přiznají, že nejsou ti nejlepší, neřeknou si předem kolik chtějí
za práci a potom ji zkurví, ale dovedou přiznat, na co mají a na co ne. Ukázat
jací jsou a potom natáhnout ruku. Stejně se to pozná.
Tak jako cesta je klikatá nahoru dolu, tak jako elektrický
proud má svou sinusovku tak je to i s člověkem.
V deseti v patnácti těžko vidíte před sebou
člověka. Ve dvaceti už je jasné, támhleten se špatně učil, maká od šestnácti,
druhý má už holku, třetí holka má už dítě, čtvrtý studuje, pátý je na tom
finančně dobře.
Ve třiceti ve čtyřiceti je jich spousta dávno rozvedených,
mají za sebou kus cesty.
Po padesátce už se chodí většinou jenom na pohřby a člověk
přemýšlí, kdy bude na řadě to už bohužel jsou mrtví i někteří spolužáci.
Jak jsem tak budoval své byty, narazil jsem na zedníka
obkladače, který byl velice ale velice pečlivý a přitom v žádném případě
domýšlivý, byl to takový obyčejný chlap.
Když mi pracoval doma na fasádě a manželka mu dala jídlo,
nikdy neodmítl a vždycky poděkoval, ať mu manželka uvařila, co chtěla, mnohdy
si i přidal.
Vím, že jsem jednou dělal koupelnu a vzal jsem si Karla, aby
mi ji obložil.
Karel přišel povídám „ Hele Karle, je to jasné. Tři proužky
tmavé, tady proužek listely, pět řad světlých, další proužek a zbytek tmavé“.
Už jsem byl na odchodu když Karel povídá „počkej, ty seš
takovej rychlej, já vím, že to platíš ale já ti teďka řeknu na tu koupelnu svůj
názor a ty se rozhodni jak to budeš chtít udělat“.
A povídá “Tady bych to udělal takhle, tady bych dal dlažbu
na koso, nahoře nech kus místa u stropu ať to dejchá. Ty to platíš. Udělám
to, tak jak chceš, ale já bych to udělal
takhle“.
„Hm, hm“, stál jsem a potom povídám „ Tak víš co Karle, máš
pravdu, udělej to podle svého bude to lepší“.
A o tom to je. Když se dělá práce a někdo ji modeluje, měl
by se ní vyjádřit. Jedna věc je co je načmáráno na papíře. Realita je jiná.
Kolikrát mi architekt něco nakreslí a já mu řeknu ne takhle ne, to je nájemní
bydlení, na co budovat znova jinde koupelnu, když je tady ? Zbytečné náklady.
Karel byl normální obyčejný člověk bohužel dostal rakovinu a
z té neutekl.
Když už cítil, že umře, dal manželce seznam snad těch ke
kterým něco cítil, kterým měla poslat parte a kteří by to měli vědět. Proto já
ty telefony tolik nenávidím.
Jeden telefonát a změní ti celý život.
Strejdovi Urbanovi
umřel mi strejda
vybral si, „vhodný“ čas
abych na něho nezapomněl
zemřel mezi svátky
nedošel těch pár dnů
od vánoc k silvestru
do nového roku
nechá nám vzpomínku
na sklonku čekání
v roce kdy sníh
v zimě
je něco jako
šafrán na louce
kolikrát vidíme lidi v roce
v životě
nežli zemřeme
jestli 2x za posledních
patnáct let
jak je to hodně ,
Nejhorší úmrtí ta která člověk blbě nese, jsou ta
v rodině byť se ani pořádně nestýkáte, ale víte, že tohle je Váš strejda,
tohle je Vaše sestřenice, bratranec, bavíte se a tak nějak monitorujete
v tom svém příbuzenstvu co se děje.
Občas se navštívíte někdy ani né moc často protože nemáte
čas slíbíte si, že se navštívíte znova a opět a nakonec to dopadne tak, že se
nejvíce setkáváte na pohřbech svých příbuzných.
Nemůžete pořádně posoudit vztahy v příbuzenstvu jenom
je tak monitorujete kdo s kým jak, proč a proč zrovna takhle a ne jinak.
Strejda byl obyčejný dělník,
který si své v životě odmakal, postavil si chalupu, zase ji prodal,
nastěhoval se k tetě, na dvě holky se dal.
Potom s ní měl kluka na stará kolena. Dožil se hezkého
věku.
Bydlel od Liberce dost daleko v malém městečku, ani tam
neměli velkou smuteční místnost, bylo to v zimě jak píši, mezi svátky a na
pohřeb přišli většinou samí staří lidé mimo rodiny.
Tak jsme se po létech sešli s tetou na pohřbu, abychom
se zase na dalších pár let neviděli.
Na hřbitově jsem odjíždějíce málem srazil další auto, lidé
co mi nic neříkali, asi kamarádi, člověk je viděl jednou poprvé a naposledy.
Asi je to tak lepší.
A zase se sejdeme ale až někdo zemře. Příbuzní jsou známí,
které si nevybíráme.
Panu Miroslavu Hořejšímu
když člověk jí více realitu
nežli jindy
ona potom jeho jí
to obličej náhle roztrhlý
plane jako plamen šílený
co neuhasíš
když realita protržená
stádem koní zabuší ti kopyty
na tvou duši
zohaví co nevidí
člověk tiše trpí
venku vysvitne slunce
hladina tiše zašumí
je po boji
jen kdesi v dáli
bílá holubice
nese nádech hořkosti
do nebe k Pánu Bohu
kdo to pochopí ..
Někdy se ptám sám sebe, proč jsou osudy některých z nás
a hlavně jejich konce tak kruté.
Díky tomu, že jsem za dvacet pět let, kdy mám nájemníky a
řešil jsem neplatiče u tří velkých Libereckých družstev včetně Diama, poznal
jsem spoustu velice zajímavých lidí.
A díky času který jsem strávil měl možnost vidět, jak fungují jejich rodiny, manželky, děti, co
dělají, jak žijí, jak řeší své problémy jaké mají domácnosti a jak jednají, jak
pracují jak se chovají.
Pana Hořejšího si velice vážím a budu si ho vážit, pro mě
lidé neumírají. Jsou stále ve mně.
Lidé jsou můj karmický osud ať živí či mrtví mám je většinou
všechny rád i když mi někteří hodně ublížili.
Pan Hořejší byl elektrikář na šachtě v Diamu a dělal
v podzemí v uranových dolech.
Byl to takový hubený člověk s velkými licousy divokýma
uhrančivýma očima, s hubenými dlouhými prsty jakoby zachmuřený a hlavně to
byl workoholik.
Kdysi jsem dostal od domovní správy k řešení neplatiče
a jedním z nich byla i rodina Hořejších. Byly tam problémy, měli být
vystěhováni, několikrát jsem byl u nich doma, zvonil jsem, nikdy mi nikdo
neotevřel a za dveřmi akorát manželka, která povídala „Není doma, on je na
montážích“ A už zbýval tak měsíc do vyklizení z bytu.
Shodou okolností jsem řešil na tom samém sídlišti u Horizontu
další obchodní případ a jakoby náhodou povídám „To je v prdeli, já jsem
dostal k vyřešení nějakého Hořejšího, všechny případy jsem vyřešil a jeho
nemůžu sehnat, za měsíc ho vystěhujou a já ho nemůžu sehnat“.
„Koho Mirka?“ povídá mi klient. “Ale vždyť ten je tady každý
den dole v garáži, má tady pronajatou dvojgaráž“. „Cože?“ já na to.
Sjel jsem o dvě stě metrů dál a opravdu. Dvojgaráž,
v ní hubený chlapík divoké oči, licousy a dva kluci s ním.
Povídám mu co se stalo jak to vypadá. Koulel očima a asi týden
předtím nežli ho měli vystěhovat jsem si ho nastěhoval do svého domu
v Chrastavě kde bydleli dlouhých cca šestnáct let.
Pan Hořejší mi tam nad sebou upravoval podkroví a dával ho
do palubek. On se svýma dvěma klukama jenom makali, od rána do večera byli
někde v té své garáži a vyjížděli z ní za prací.
Dělal mi na podkrovním bytě, který jsem chtěl mít hotový a
obložený palubkami o své vůli od rána od osmi hodin jednoho dne do tří hodin do
rána druhého dne.
To jsem se tam byl podívat ten samý den asi v půl
jedenácté a on mi povídá „Pane Zlesák, já už nemůžu“ a ve mně který jsem byl asi o patnáct let
mladší se něco vzpříčilo a jemu starému fotrovi jsem vynadal a to silně.
„Vidíte, vy se přetahujete, místo abyste dělal maximálně tak do sedmi do osmi,
tak si myslíte, že něco musíte strhnout a je to na hovno, nic jste neurychlil,
přišel jste o jeden den“. Tak nějak jsem mu to říkal.
On stál, koulel očima, licousy se mu klepaly, velké plešaté
čelo se rosilo potem, jak byl na mě naštvaný, to jsem cítil, tenkrát nic
neřekl, překonal se. Jestli měl strach, že bych ho vyhodil z bytu ??
A jednou mi takhle řekl „Zlesák? Zlesák?“ a zvedl prst „Vy
jste mi v životě něco dal“.
Syn mu zemřel na vředy asi v pětadvaceti letech
v nemocnici.
Měl rakovinu, od zubu se mu udělala v dásni díra a
končil tak a to ho budu do smrti vidět na schodech mého domu, kdy já stál na
schodech dolů a on přes zábradlí na schodech nahoru, vzdušnou čarou dva metry,
on si zakrýval hubu rukou, její odkrytou dlaní a kolem zubů to měl všechno vyžrané
od rakoviny.
Tam na tom schodišti jsem cítil, jak ten člověk hnije
zaživa.
„No jo“, povídá v pokoře : „Já vím, že umřu“.
A nebylo mu pomoci, chodil na nějaké ozařování do Liberce,
potom ho vezli i do Prahy.
Chodil k léčiteli do Raspenavy a jeho manželka mi potom
po asi šesti letech řekla.
„Víte co mu řekl? Že už je vyléčený, že je zdravý“. A ve
vzpomínkách pokývala hlavou.
Já jsem toho léčitele znal, určitě v sobě mohl mít
něco, protože jsme stáli vedle sebe on vzal dlaň a prsty ji nasměroval ji na můj
palec u levé nohy a povídá „ Cítíte něco?“.
A já jsem cítil, podivné chvění.
„Tak Vám bych mohl pomoci“ Řekl mi tenkrát.
Ale vyléčit rakovinu ??
Oba dva jeho synové spolu dělají
dál. Jeden ať mi promine je tak trochu po otci, nevyzpytatelný a trochu zvláštní,
ale dělat umí oba dva jeho synové. Dobře je vychoval.
Jardo, vstávej !!
V mládí jsem chtěl mít hodně peněz, začal jsem se snažit a snažil se prodávat reality, nikdy předtím jsem to nedělal, makal, zvažoval, padal na ústa, zvedal je a hledal jak se v který je prázdný, mohla by z toho být ubytovna, kdybych chtěl, všechno domluví.
Dobrá, tak jsem se setkal s nějakým Láďou Suchánkem, měl firmu a ta měla na sebe napsaný barák. Slovo dalo slovo, rozjel jsem ubytovnu, nejdříve dvě patra v paneláku, potom další dvě.
Ubytovna začala praskat ve švech, 48 malometrážních bytů, dobré a já pokračoval dál, začal jsem budovat byty a tady a támhle.
Bral jsem lidi, co mi dlužili, něco dostali, něco odmakali.
Nekontaktoval jsem bývalého politruka z Chrastavy, nějakého Šindeláře. Byl prý kdysi velké zvíře na okrese, za komunistů, ale komunisti to byli pomalu všichni naši předci.
Tak jsme makali, on jezdil autem, dva tři lidi, dělalo se támhle a tuhle.
Jednou jsem vzal ubytovaného na práci jednou dvakrát nějakého Jardu Vaníčka. Kdysi jsem ho řešil, ještě co by dlužníka u SBD Sever, malý děda, věčně nosil červenou čepičku neřekli mu kluci jinak nežli čepičkář. Nosil koženou bundu a na ní na zádech amerického basketbalového klubu s hlavou bejka.
Nadělal dluhy, vzal jsem si ho na ubytovnu. Makal chvíli, chvíli v nějaké fabrice na hliník nebo na barvy, něco tam stříkali. Kdesi v Chrastavě, co dělal předtím, nevím, nezajímal jsem se.
Tak jsme jednou pili pivo v Liďáku, asi ve třech ve čtyřech. Panovala příjemná atmosféra. Po práci jsme si dali tenkrát dvě tři piva, oříšky slané, ferneta, potom také kafe a sedl jsem do auta a jel domů.
Vím, že tenkrát mě zastavili policajti jenom jednou a dýchat mi nedali. Měl jsem štěstí.
Jednou po nějaké té akci kdy byli mí pracovníci unavení jsme šli opět do „Liďáku“.
„Pane Vaníček, vy máte nějaký červený jazyk“, všiml jsem si. Děda měl jazyk červený jak pionýrský šátek, rudý jako krev, jako hvězda.
„Ále toho si nevšímej, chlastej“. Povídá, už byl v náladě. Tak jsem si toho nevšímal.
Na velikonoce na velikonoční pátek tuším, že to bylo třináctého, povídám správcové,
“Vaníček zmizel, už dva měsíce ho nikdo neviděl, asi utekl, tak vylomíme zámek u dveří jeho garsonky, vyklidíme ji a přes víkend se vymaluje, potom ji budeme pronajímat“.
Na chodbě byl cítit nasládlý pach.
Zavolal jsem Šindeláře. Šindelář starý kasař vylomil fabku sikovkama, kde se to naučil nevím, jestli ve straně, nebo už když v ní nebyl, šroubovákem vyndal vnitřek, šperhákem otevřel dveře.
„Šéfe, jděte první“. To byla vždycky jeho slova. „Vy jste tady šéf, vy jděte první“. Takový alibismus.
Šel jsem do garsonky a vidím skříň, stůl, postel a tam Jarda spí.
Přišel jsem blíž a chtěl jsem říci, řekl jsem „Jardo vstá…“ a umrzla mi slova u huby.
Jarda ležel na posteli, byl ztuhlý, z nosu mu tekla zaschlá krev, v obličeji byl žluto hnědo červený.
Jdu ven. “Tak co? Je tam?“ ptá se Šindelář.
„Je. Spí, běžte se na něho podívat“ já na to.
Šindelář šel dovnitř, vyběhl ven a natlakovaným hlasem povídá „ Šéfe! Šéfe! To jste mi neměl dělat, já ho teď budu vidět až do smrti!“
„Vždyť jste ho vidět chtěl“ já na to.
Zavolala se policie, sanita. Jarda byl přes měsíc mrtvý. Pravděpodobně, měl leukémii, nebylo mu ani šedesát.
Milan Molnár když vyklízel jeho garsonku potom, muselo se to vydesinfikovat tak si vzal jeho bundu byla na ní hlava bejka „Red Bull“. Smál se, ten to již nebude potřebovat.
Sytě rudý jazyk, kdo by si to byl pomyslel. Leukémie.
Z připravované knihy
„Začarované Frýdlantsko a jiné hnusné prózy“.
Panu Dvořákovi z Liberce a jeho ženě
z televize příběh
o vůli žití
na vlastní oči
mám před sebou strůjce bytí
statečný člověk
bičovaný životem a houževnatostí
vydřené minuty života
ani kostka cukru
nic nedostal zadarmo
krok za krokem
vůlí k žití a zbytí
potom náhle příhoda
zakousl se jako lev
vyhladověl jako jeden z mála
tu svini ...
do pozdního stáří pracoval
nevzdal se jako jiní
prázdná je ulice Pražská v Liberci
už přátel jeho v ní moc není
po osmdesátce na prstech nepočítám
žádný
i přestože byl statečný
on i jeho žena bojovali zdravým žitím
odpočíval plaváním
ďábel stál vedle s vidlemi
i uctil pán pekla
spojení s vůní cigaret, s žitím
bůh od nás vždy něco chce
ďábel dává a bere jen jednou
nebylo zbytí
a cesta dlouhá skončila
jeho ženy bez žití
nyní ve své houževnatosti
zůstal opravdu sám
Občas se mihnou na obtisku skal či pozadí astrální bytosti
kdo na to má – je vidí
Rodiče jsou naším vzorem a jak postupně dospíváme a utváříme
si názory, rozhlížíme se kolem sebe, něco chceme, něčím procházíme a rozhlížíme
se, poznáváme další a další lidi a jak já říkám, mými dvěma vzory a možná i tak
trochu duchovními byli Ing. Myslivec z Liberce antropozof který mi otevřel
cestu k Rudolfu Steinerovi a svými přednáškami o tomto mysliteli kdy
vyloženě cílil na mozek a nikoliv na srdce dokázal ve mně otevřít otázky a
myšlenky tohoto žití. On nemluvil, jako jiní o tom líbivém, on vždycky hledal
ten černý střed to jádro problému proč to tak je od čeho se to tak odvozuje a
za tím šel.
Byl to velice opatrný statik a možná až moc. Byl to velký
teoretik a já byl takový mraveneček, co
budoval byty a přestavoval baráky.
Jednou jsem vlítl do jednoho domu, kde jsem řešil starou
podlahu a pan Myslivec mi řekl, „No možná by to mohlo vydržet pane Zlesák, ale
já bych to raději sundal“.
Odkryli jsme trámy a prkna a modrozelený beton a já si rval
vlasy z hlavy – byla tam dřevomorka a ten statik, kterého jsem tehdy moc
neznal, mi svým rozhodnutím ušetřil do budoucna spoustu problémů.
Byl to alkoholik, který dokázal sám sobě říci ne, což já
nedokáži byť jeho slova „ Vy o tom mluvíte, vy se z toho dostanete“, mi
budou znít stále v uších a ještě jedna věta : „ Pijte hořké byliny“ – na
alkoholismus.
Alkoholu se zbavil, bohužel nezbavil se závislosti na
kouření a ve své kanceláři v Oblačné ulici v Liberci to měl, jako když
se sejdou indiáni a hovoří o míru, dýmal, dýmal, dýmal a nikdo mu to
nerozmluvil a ani nemohl.
Řekli mu tenkrát, když dostal rakovinu, že má deset let a
přijde ta druhá, ze které se nedostane a
on těch posledních deset let života vzal jako výzvu a makal a tvrdě pracoval a
své myšlenky dával na papír pro nás, pro všechny aby nám dal – svou sílu.
Využil ten čas k tomu, že pracoval. Pracoval ve dne v noci, pracoval. Jiný
by to vzdal a užíval by si. Ing.Karel Myslivec pracoval a tvořil a bojoval. I
když věděl, že prohraje svůj boj se životem.
Když jsem četl máyovky tak tam řekl Karel May, že „Zemřít
vlastně znamená zvítězit!“
Pan Myslivec zvítězil. V kremáči mu hráli tři skladby
našich nevím Dvořák, Beethoven ? v režii jeho syna. Beze slov jenom hudba,
rozloučení se svým otcem pojal – jak pojal.
Byť jich moc nezval, lidí, bylo jich tam, opravdu dost.
.... A já mu tenkrát povídám „ No jo pane Myslivec ale jaké
hořké byliny mám použít abych nepil a neožíral se ?“
Odpověď jsem již nedostal, PIJTE HOŘKÉ BYLINY ZBAVÍTE SE
ALKOHOLISMU“, pouze pokýval rozvážně hlavou, nepromluvil neřekl snad nechtěl,
nevěděl, nebo věděl a neřekl a od té doby zkouším byliny, které by mohly býti
tělu prospěšné.
Znám srdečník, meduňku, hloh, dobromysl, třezalku, znám
kopřivu – doporučuji, dokáže očím zprůzračnit neumyté okno, znám borůvku atd.
( tou bylinou by mohla být rostlina : hercampuri
z Peru, šíleně hořká).
Nevěděl ? Nebo nechtěl ? To už se nedovím. Cesta poznání
musí pokračovat.
Další člověk, se kterým jsem se v životě potkal, byl
pan Stanislav Dvořák. Už nevím, jestli to bylo na přednáškách o antropozofii u
p. Myslivce, ale pan Dvořák mi dělal posudky na nemovitosti a vždycky trval na
tom, že všechny domy a pozemky musí vidět. Naložil jsem ho do auta a jezdili
jsme spolu a tak jsem se ho ptal na to, jak si vyléčil rakovinu, co jedl co pil
při hladovce. A on mi říkal musíte pít breusseovu zeleninovou směs, k tomu
pít šalvěj a nesmíte ANI KOSTKU CUKRU !!
Ani kostku, nic sladkého, jenom tuhletu směs.
A on ji vyhladověl, vydržel nejíst 42 dnů a zvítězil nad
rakovinou.
( určité druhy rakoviny lze vyhladovět).
Já po jeho vzoru držel hladovku a vydržel jsem to asi 8 dnů.
Potom jsem byl na jednom jednání v Kamenickém Šenově a vím přesně kde a už
jsem nemohl, tak jsem si dal, při hladovce jsem si dával neslazené kafe, jedno
slazené kafe, kafe a jedna kostka cukru.
A konec !! bylo po hladovce, jedna kostka jedno kafe, druhá
kostka druhé kafe. A večer tam byla becherovka a králík pečený.
I tak mě pan Dvořák tenkrát pochválil, řekl „Já jsem musel
vydržet, mně šlo o život, Vám o život nešlo“. Nešlo a za ten pocit, který jsem
si osvojil za to, že člověk na své cestě musí zdolávat schody po jednom po dvou
a trpělivě né po šesti po sedmi, o ten pocit, že když něco chci, musím za tím
jít a být houževnatý a vytrvat a hlavně hledat cestu za ten mu děkuji.
Hladovka je dobrý základ pro houževnatost ale bez změny
jídelníčku se člověk nesrovná a nezhubne, ale může si něco dokázat a to něco je
v tom, že promiňte „nežere a má v sobě něco jiného najednou uvažuje
jinak, jedná jinak, přemýšlí jinak, chová se jinak a to je – to dobré na
hladovce, je to jinak“.
Zakažte si jídlo a žrádlo a zjistíte, že jste – jinde zkuste
to vydržet tak tři dny a uvidíte, za tu dobu nezemřete, nebojte, když jsem
nezemřel já za osm dnů vy za tři určitě ne.
Člověk by měl v životě překonávat malé překážky, když
na ně narazí, zkusit se přes ně, dostat a vyřešit ji krok za krokem, zkoušet a
zdolávat a to tam kde chce, kde ho to baví. Měl by dělat práci, která ho baví a
v té práci zdolávat překážky protože je lépe překoná. Práce s odporem
a nenávistí z toho jsou jenom problémy stresy, z toho praskají dráty
a já nevím co všechno.
Pane Dvořák, já to na Vás musím prásknout, ale vy mě máte
stejně rád, vy mi to určitě prominete a odpustíte. Nechtěl jsem, ale musím :
Jednou jsme vlítli do jedné fabriky, věděli jsme, že
skončíme v insolvenci a všechno přijde vniveč. Před námi ti co nás do toho
dostali, byl domluven prodej jedné budovy státní instituci. Ten kdo nás do toho
dostal, říkal je to domluvené, jakmile bude posudek na 5
milionů, tak ona instituce to koupí.
Tenkrát jsem nechal udělat posudek od nějakého znalce
z Jablonce, dal mi posudek a koukám, byl na 2,5 milionu korun. „To je
málo“ povídám. „Já potřebuji pět milionů a oni mi potom pošlou pět milionů na
účet, stejně to sebere banka, ale dům prodáme“.
Onen znalec ale dostal strach, udělal posudek na necelé tři
miliony a měl by udělat posudek na pět ??
Neudělal.
Požádal jsem pana Dvořáka,
aby mi pomohl. Pan Dvořák přijel do konkrétního malého městečka, chodil,
zaměřoval, byl tam příslušník v uniformě a ten nám z okna ukazoval.
co patří k domu a co ne. Pan Dvořák byl spocený až na prdeli, to jsem
cítil a povídá „No, nevím nevím, pane Zlesák jestli se mi to podaří, je to
přece jenom ....“.
Načež jsme se rozešli.
Za sedm dnů nejdéle za deset dnů telefonát od Ing. Dvořáka.
„Pane Zlesák ! pane Zlesák! Já jsem na to přišel !! Je
tam zpevněná asfaltová plocha já ji
podle tabulek mohu ocenit na více jak milion a když to tabulkově upravím, tak
mi to vyjde“.
Udělal se posudek na pět milionů, ty poslal stát odkudsi
někam, stejně to skončilo v bance, my jsme z toho neviděli ani
korunu, jednatel měl problém, protože neuhradil daň z prodeje nemovitosti,
málem ho zavřeli, ale podařilo se. Zákonu se učinilo zadostiučinění. A o tom to
je.
Když člověk je houževnatý a jde krok za krokem ke svému
cíli, když si udělá předsevzetí a nevzdá
se, když na cestě jsou kameny a překážky, lépe s mu potom bojuje
s tím, co nevidí co nezná co nedokáže odhadnout a odhalit.
Když člověk se postaví do života s tím, že bude bojovat
a chce bojovat a MUSÍ bojovat, protože chce, když člověk chce, tak musí, když
musí tak chce, jak říkávával můj otec.
A v životě pana Dvořáka to bylo krok za krokem, pomalu
ale jistě, jeho houževnatost nespadla z nebe, musel bojovat a překonávat
porážky jednu za druhou jak jsem z našich osobních schůzek poznal ale on
hlavně – chtěl.
Ale znám spoustu lidí obyčejných, kteří bojují a
v životě se nevzdávají, jsou chvíli dole, padají, najdou způsob zvednou
se, jdou dál, nevzdávají se a to je dobře.
Život je o tom, jít a krok za krokem chtít překonávat
překážky, nenechat se zařadit do skupiny pacientů, kteří jsou odepsaní, do
skupiny soukmenovců kteří si v důchodu nazují pantofle a rezignují, člověk
by měl v životě průběžně něco chtít, bojovat a jít za tím.
I když to mnohokrát, zdá se, nejde.
Mámě a tátovi
kdyby šlo vrátit čas
zboural bych všechny komíny
které znám vlastní hlavou
kdyby šlo vrátit čas
nemusel bych
v sobě mít ukryté
poslední života vteřiny
kdyby šlo vrátit čas
asi bych byl
zcela jiný člověk
ale to já nejsem
když nejde vrátit čas
jde stále psát o všem
co je v nás, ve mně
potoky slz obrátit
v to dobré
hezké
Ze sbírky „Kostička k domovu“.
Nemám na tátu ošklivé vzpomínky. To, že chtěl aby ze mě něco bylo a řešil to tak jak musel, to mu nezazlívám. Jak jsem řekl, rodiče by měli občas přitlačit zvlášť potom otcové.
Ba naopak táta s mámou nás vedli k tomu, abychom v životě se sestrou něco dokázali.
Brali nás na výlety, chtěli, abychom chodili do zájmových kroužků a byli všestranně vzdělaní.
Táta s mámou chodili rádi na výlety, měli svou partu turistů se kterou udržovali kontakty a chodilo se na všelijaké pětadvacítky a pochoďáky.
Až v pubertě když mi bylo cca 17 let jsem toho měl takříkajíce dost a raději jsem makal v Hejnicích u babičky a opravoval tam barák, dělal si pokojíček, měl své sny, stavěl tam baráž co kdyby bylo auto a kolnu a všelijak blbnul a to sám a nebo s nějakým zedníkem podle toho jak byly peníze.
Otec výlety a pochody řešil svůj vysoký tlak a nervy z Plastimatu, ale byl to úředník, na fyzickou práci nikdy nebyl.
Jednou mu soused řekl, že mu pomůže s komínem, ten náš byl rozpadlý, vím, že tátovi se moc nechtělo, ale šel, míchal v ruce beton, tahal to přes prsa dva metry vysoko, já jsem to sousedovi nosil ke komínu a on odbourával a potom zdil.
Táta byl dost zpocený, budu ho vidět, jak z potu tváře ty kýble zvedal, nechtěl pomoci.
Potom se mu udělalo špatně. Ležel na gauči a držel si tep.
Sáhni si. Sáhl jsem si na jeho zápěstí a jeho srdce dělalo :
Buch, buch .....buch. Buch, buch.....Buch. Buch, buch .....buch.
Dostal infarkt. Jel vlakem z Hejnic do Liberce, nebyly tenkrát mobilní telefony, stěží došel do nemocnice.
Potom seděl na lůžku v té vysoké nemocnici a povídá mi „Vidíš, já už jsem tady nemusel být“. To mu bylo čtyřicet jedna let.
O deset let více si pamatuji, že babička něco po tátovi chtěla, snad ohledně kytek před barákem, nevím. Táta vyběhl ven a začal tam ty dřívka kolem kytek rvát a byl jak k nepoznání rozzuřený a jakoby nepříčetný.
Brečel jsem skoro a říkám „Tati, tati prosím tě nenervuj se“.
Babička nad tím kroutila hlavou.
A potom nám někdo zajel kočky, obě co jsme měli. Ta druhá, černá čekala koťata, ten blázen musel přidat plyn a chytil ji u chodníku.
Dejchala horoucně na gauči, plné břicho koťat.
A tehdy jsem si řekl, že to je divné, že se něco musí stát do třetice, něco ošklivého, hodně ošklivého, ale, že mi zemře táta, to jsem nečekal. Zlo nechodí samo, má své dva bratříčky.
Asi se mě budete ptát, proč Vám to tady vykládám a píši. Nevím.
Možná je to proto, že až jednou budu umírat a otec si pro mě přijde na onu dlouhou nebeskou pouť, abych se mu mohl podívat rovnou do očí, protože tohle je ve mně.
Když tak poslouchám lidi, kterým někdo zemřel, kteří žijí a přemýšlejí v samé podstatě bytí, a doběhne jejich blízké smrt jejich dost blízké, manžely, děti, bratry a sestry : řeknou „Zkurvený život“.
Je to blbej pocit. Táta zemřel v padesátém jednom roce života. A když o dvacet let později začali umírat jeho vrstevníci, cítil jsem hnusný pocit určitého zadostiučinění od toho zkurveného života, který tady žijeme a snažíme se, aby byl hezký, aby byl naplněn poznáním pravdou, láskou snad i smyslem pro život, o něco se snažíme a stejně chcípnem.
Babička ho měla jediného. Když jsem ho potom vezl
z krematoria v plechovce zabaleného v takovém tom papíru, co se
balí kytky, serpentýnami v Raspenavě a babička řekla „Tak ty jsi se mi
vrátil Josífku, ale v plechovce“. Budete si to pamatovat celý život.
Řekl bys vrahovi jménem
Karle pojď na pívo
u stolu sedět budeme
poklábosíme spolu
pozval bys řidiče co zabil
na svatbu své druhé dcery
když jel, moc rychle
tu první zabil
s vojákem co za války ustřelil ti nohy
dal by ses do řeči
ožral se na dno poznání
a proč ne ?
a proč ano ?
svědomí ?
odpor či nechuť ?
ve světě posetém blahem
ve světě zarostlém dobrem
blahem a dobrem rozbujeného
aspoň v něčem jsme stejní, já a ty
Ze sbírky „Muž v nouzi“
Jsem pro trest smrti. Ať si říká kdo chce co chce.
Jsem pro trest smrti, i když ctím názory křesťanství.
Když může člověk úmyslně zabít toho druhého pro peníze, pro chtíč, pro svou potěchu, protože se mu nelíbí nebo ho vyrušil u trestné činnosti i z důvodu, že by to byl jenom dement myslím si, že by měl odejít z tohoto světa násilnou smrtí.
Tak jako ten kdo žil, kdo se radoval a nechtěl zemřít chtěl mít děti, chtěl studovat, chtěl v životě něco dokázat, radovat se - byl o tyto roky tady na té planetě připraven, tak by měl ten kdo ho o jeho život připravit být o svůj život připraven někým jiným a to i přesto že jsme křesťané a máme to v desateru božích přikázání.
A ke smrti toho kdo smrt způsobil mrtvému jeho blízkým a příbuzným oběti by měly rozhodovat a mít hlavní slovo jeho příbuzní a nejbližší protože těm někdo zkurvil celý život svými vzpomínkami na minulost.
A názory, že jsme kulturní společnost, že je to neetické, nemravní a já nevím co ještě, že za to vlastně ten člověk nemůže ??
Když za to nemůže, není to člověk je to zvíře.
V Africe na savaně kde žijí antilopy, zebry a další zvířata která odtamtud nemají kam utéci, jestli to zařídil Bůh nevím, tak tito zvířata mají celý život stres z toho, že jednou je šelmy které zde loví, jednou je zabijí.
Až zestárnou, nebudou tak rychlí, nebudou v jednom stádě.
Vidí, jak zabíjejí jejich bratry a sestry, jejich děti a nemohou s tím nic dělat.
Oni nemohou, my můžeme.
Člověk dostal od Boha rozum aby ho využil aby přemýšlel a když už se rozhodne z chtíče který může ovládnout léčbou pokud bude chtít, blbým videem nebo i tím, že si najde dalšího k sobě rovného dementa se kterým bude provozovat to, co chce, aniž by zabíjel.
Moje sestra mi řekla kdysi „Já jsem proti trestu smrti“. A já jí na to povídám „ a kdyby tvé dceři někdo zlámal ručičky? Nebo nožičky? Tak se vlastně nic nestalo, za smrt bychom dávali deset dvacet let kolik bychom dali za zlámané ručičky a nožičky kdyby to toho drobečka bolelo ? Domluva ? Ty ty ty ?? příště až to uděláš tak ti nařežem?“.
Vezměme to z jiného pohledu.
Odsouzený za vraždu dostal dvacet pětadvacet let a je ve věznici s ostrahou.
Každý den se o něho starají spousty dozorců, platíme za to z našich daní, dostává řádnou stravu, chodí za ním lékař, který kontroluje jeho zdravotní stav.
On ví, že se nikdy ven nedostane, nebo to neví, čeká na milost tu nedostane.
Stovky hodin v cele tisíce výčitek proč jsem tady nebo
ne ?
A nebo dostane po pár letech a může znovu začít vraždit jako
za amnestie.
Máme tady na tom světě strávit pár let od Boha ? a jestli
bůh nechce, co chce ??
„Kostička k domovu“
Jsou stromy které mají v těle srdce
většinou stojí u cesty
plamenný žár jejich hořké výhně
lemuje cestu druhým bezejmenným
opatrnosti nikdy nezbývá
aby i oni neztratili svou
nadvládu a víru
jsou stromy kterým v hrudi
tikají hodiny
a bezejmenná čísla jsou
skrápěna slzami blízkých
stromy co u svých kořenů
mívají často květiny
za větru i v bouři
listím šumí bez pochopení
zvláštní osudovosti zbrklé vteřiny
která je navždy spojila
s lidským bytím
Na cestě z Liberce do Mníšku je strom, na kterém je obrázek mladého muže a křížek.
Je to už hodně let co tady tudy jezdím.
Často a neřku-li s trpkou pravidelností zde vidím, jak osoby zapalují svíčky.
Je to skoro den co den.
Mladí lidé rádi riskují, protože se jim zdá, že je smrt daleko.
Protože jim v televizi a v rádiu říkají, že se lidský věk prodlužuje.
Nedávno se dokonce mluvilo o tom, že za dobu od revoluce se věk lidí prodloužil v Čechách o deset let !!??
Teda, to jsou ti kapitalisti čubrňáci, jak se jim to podařilo, tohle ani komunisti nedokázali co dva roky v evropské unii jeden rok života navíc.
Když to takhle půjde dál, tak se budeme dožívat co sto let ale dvě stě let. Ještě štěstí, že žádný strom neroste do nebe, byť v nebi končí.
Jezdím kolem pomalu denno denně, těch lidí, zdá se, že maminka, tatínek je mi upřímně líto.
Přijít o své dítě a vracet se každý den na ono osudové místo.
Je mi líto lidí, jejichž pomníčky lemují silnice ať z té či z druhé strany se jmény lidí kteří zde nechali svůj život.
Proto jsem o tom také napsal báseň.
Báseň, která je o životě, co vyhasl u kmene tohoto stromu a nijak jinak.
Zapište si to všichni za uši. Nic jiného jsem tím nechtěl říci jenom tu bolest.
Když vidím v komerční televizi, co dokážeme my lidé za bolest způsobit druhým, až žasnu.
Škoda, že za malé provinění nedáváme fyzické tresty.
Zabil jsi a ještě ti není osmnáct ? Tak ses neosvědčil synku ke zdi, zastřelit a orgány prodat a peníze rozdat pozůstalým, těm, kterých se smrt blízkého nejvíce dotkla a kteří je potřebují, aby alespoň trochu zmírnili svůj žal, který nelze popsat a vyjádřit protože pokud to někdo nezažil, je to jako s vojnou, s násilím, s krutostí a s vášní, nikdy nepochopíš.
Někoho jsi zmlátil na ulici, protože se na tebe špatně podíval ?
Padesát ran bičem na holá chodidla a za tři týdny až se ti chodila začnou hojit tak znova dalších třicet abys poznal co to je bolest a věděl, jak tomu druhému kterému jsi zlámal prsty
nebo sanici asi muselo být když pil brčkem polívku a nemohl
si díky svým zlámaným rukám utřít prdel.
H e j n i c e ?
Obracíme se na podpatcích
čučíme do oken
venku někdo pustil draka
jdu se psem
jdu s obojkem
a koly válcuji cizí mech
stereotyp padající vody
jenom se koukáš, neničíš
nožkami neořezávat pruty
vrátíš se po létech
k řece za kopcem
tiše poslouchat její hlas
její pěnu co syčí jako had
nechce ublížit a houby najít tam
pod břízami kde kdysi rostly
kde dnes je hladina z kamení
a plot drátěný, beton vylitý
jednou se sem vrátím s dětmi
a tady bydlela moje babička
tatínek si hrál nežli byl velký
stromy česal, králíkům nosil
slepice kloval,
na půdě své království,
polní stan jako generál rozbil
babička dole vařila mi oběd
dědeček četl si
a jednou zrána když musel brzo odjet
ve tři ve čtyři hodiny
za noci sinavé a plné černě
on viděl jak husy divoké
za táhlého hýkání a světla měsíce
razí si křídly dlouhou cestu
aby se jednou vrátily zpět
nezapomněl
Nikdy nezapomenu na obec, kde jsem vyrůstal, na místa, která
jsem měl rád a kde jsem trávil své mládí.
Nikdy nemůžeme zapomenout na své mládí, všechno bylo tenkrát
jednoduché a snazší.
Člověk si nic nepřipouštěl, žil svým mladým životem koukal
po holkách, opájel se nic neděláním, snažil se prolézt tou ošklivou školou, aby
mu nikdo nenadával, ze všeho měl srandu a jundu.
Až později si uvědomí slova rodičů když říkali „uč se jsi
mladý a svobodný, nemáš žádné závazky, jde ti to dobře do hlavy, počkej až
budeš starší, to už to takové nebude, nebudeš mít na spoustu věcí čas“.
A ... měli – pravdu.
Rodiče jsou zpravidla jediní ti první a poslední lidé, kteří
to s námi myslí dobře.
Potom se člověk vyučí, jde na vojnu, zažije pakárnu, zažije
zklamání, musí sklonit hlavu a nikde nemá zastání, přijde s holou prdelí a
v práci znova a znova je zelenáč, nucen se ohánět a začít sám stavět tu
svoji rodinu, hledat si životní družku, děti, bydlení, řešit zdravotní stav
svých rodičů.
Začne porovnávat svůj život, co žije a ten jejich, musí se
starat o své rodiče.
Vidí, jak stáří
podepisuje se na jejich pohybech a vráskami vrytými do obličeje prohlubujících
jejich nemohoucnost, jejich bezmocnost když jsou odkázáni na druhé.
Kolikrát potom slyšíte jen nezůstat na posteli jako ležák to
raději vyskočit z okna, to raději, zemřít náhle a nebýt nikomu na obtíž.
Když dům je vyhaslý a chladný a ty chodíš krmit psa co je od
rána do večera sám v domě kde ten co bydlet měl, náhle není a nebydlí a
vrtí tím svým krátkým ocáskem radostně, že někdo na sklonku dne, odpoledne za
ním přišel, když ráno ve čtyři hodiny se běží na vlak a večer po páté se
přijíždí a i ten dům tě vítá svým tichým podivným hvízdotem.
Pes jí chleba se sádlem a mlaská a sliny mu tečou po hubě,
šťastný, že tě vidí. Ta zvířata vůbec jsou něco, co někdo dobře vymyslel, lidi
jsou většinou k sobě hnusní, hluší a slepí, rádi si dělají naschvály, ta
němá duše jak ráda je za pohlazení a má věrné oči i duši, má tě ráda, napořád.
To musí asi každý zažít, každý to zažije.
Pokaždé, když odcházím
po částech vracím se zpátky
jsem Tvá duše
jsem Tvůj stín
jsem vše, co jsi mi vzala
na cestě zpátky,
ale já se nevrátím.
zavřete prosím Vás tiše
vrátka svého svědomí
vzpomínkou na mě
babičce Luděk
29.5.1996 7.31h
zavřete,
prosím Vás tiše vrátka svého svědomí
vzpomínkou na mě
Babičku jsem hodně miloval. Byla to taková normální obyčejná ženská z vesnice. Do školy moc nechodila, každý druhý den, střídala se v hlídání se svou sestrou ohledně nejmladší sestry, ale dovedla umně rozlišit dobro a zlo a byť neměla hodně peněz, domeček v Hejnicích udržovala pečlivě v čistotě, vymalovaný, zahrada plno kytek, za domem tři včelstva, slepice, králíky a stromy.
Ráda pracovala a nesla v klidu svůj osud. Dostala dost ran.
Děda si rád četl, měl zvětšovací sklo a když už se zvedl od stolu aby šel něco udělat tak mu babička dala tři čtyři úkoly, aby nešel tam a zpět s prázdnou.
Táta jezdil pravidelně pomáhat se senem a každý týden jakožto jedináček jezdil do Hejnic a my s ním. Možná, že až zbytečně.
Když jsem byl větší a měl i auto, jezdil jsem za babičkou sám, pořídili jsme si telefon přes pevnou linku a táta babičce volal a byl rád, když jsem tam byl já.
„To je dobře, povídal mi jednou,“ tak to já tam nemusím“. A mohl si odpočinout.
Babička zůstala v domě sama. Nechtěla nám být na přítěž.
Postupně měla až jednu slepici, psa Baka, který nakonec odešel, akorát jedna ošetřovatelka za ní chodila. Bylo to smutné.
Stáří a osamělost jsou smutné. Jak asi dopadneme my ??
Otcovu urnu a dědy mala v zadním pokoji a chodila tam dávat květiny. Chodila tam a brečela. Nevím, proč jí to Bůh udělal jestli k tomu měl nějaký důvod ?
Přitom se ona sama starala i o svou maminku, která by z tolika dětí neměla kam jít.
Vysvětluji si to tím, že Bůh neexistuje.
Je něco díky čemu jsme tady ale spíše mi to připadá jako trest živé hmoty paměť která vypadla z té hmoty neživé, abychom si uvědomili, že vlastnit vzpomínky není dobré.
Všichni se bojíme smrti a všichni zemřeme.
Říkáme si, to tak musí být, tak je to na světě zařízeno. Někdo dřív, někdo dýl. Ale ani ta smrt není spravedlivá. Chodí si, jak se jí zachce.
Přirovnal bych to k alkoholikovi, pije furt a někdy je střízlivý je mu dobře, jindy je mu špatně. Podle toho se chová a jedná.
Když jsem byl malý, učila mě malovat světnici, povídala mi „první nátěr ten by měl zakrýt kdejaké ty díry, aby je nebylo vidět, ten druhý potom natírá“.
Na špalku sekala slepicím kosti, aby si dopřály. Jedna slepice jí skočila na špalek a babička jí usekla horní část zobáku. „Ty kurvo!“ povídá babička.
Potom jí zobák zalepila náplastí, stejně odpadl, slepice ale žrala dál jako by se nic nestalo.
A možná, teď církev zaplesá, že mě jakožto křesťana naučila básničku „andělíčku můj strážníčku“. Otčenáš jsem se naučil již sám.
Jednou jedinkrát nebo dvakrát jsem ležel se svými dětmi v posteli a básničku jsem jim říkal a budete se divit, oni si ji pamatují, tedy dcera, pamatují si onu situaci dodnes.
Jednou jedinkrát a říkají mi, tati ty jsi s náma spal
v posteli a modlil jsi se.
My češi máme v sobě určitý druh houževnatosti. Dokážeme
se ponořit až po krk do sraček, dokážeme vydržet dost dlouho všechno to
bezpráví hnůj a nespravedlnost a potom se jako kobra napřímit a seknout.
Bohužel potom opět upadáme do takové té agonie a jiní brousí kosu.